

Před pár dny jsem ošetřovala jednu úžasnou a vědomou ženu. Měla s sebou miminko, byl mu necelý rok. Žena si lehla na lehátko a miminko zůstalo v autosedačce a bedlivě nás sledovalo.
Já jsem ženu jemnými dotyky ošetřovala a občas jsem na mimčo mrkla, jestli něco nepotřebuje. Chvilkama mě napadalo, že do ošetření nedávám 100% pozornosti, že mi trošku pozornosti odchází k miminku. Ale jelikož MAMINKA A MIMINKO JSOU ENERGETICKY VELMI SILNĚ PROPOJENI, beru je jako celek. 



Asi po půl hodince ošetření se mimčo začalo ozývat, jakože se začíná nudit. Tak jsem mu občas podala nějakou hračku, občas jsem na něj udělala (snad vtipný) obličej 

Za pár minut už dalo jasně najevo, že už bychom měly skončit, že už se teda fakt nudí.
Když jsme po ošetření se ženou mluvily, přiznala jsem se jí, že jsem nebyla úplně soustředěná jako vždycky, že jsem občas reagovala na mimčo. A že mám pocit, že to možná ošetření nebylo tak hluboké…
Její reakce mě překvapila:


Uvědomila jsem si, že občas zapomínám na to, že NĚKDY JE PROSTĚ LEPŠÍ NECHAT VŠE BÝT A JEN VĚŘIT, ŽE TO DOBŘE DOPADNE 
